Kletba

Vstoupila do hradu,
zaslechla kroky,
ticho...
Prochází místnostmi,
vysoké gotické stropy,
ticho...
Rozléhá se mrtvý zvuk,
slyší jen své kroky, jinak
ticho...
Hrdlo jí svírá zlá předtucha,
co když přeci? 
Ticho...
Kroky, je těžké je udržet, 
jít jedním směrem, 
ticho...
Cítí stíny kolem 
v nehybném tanci, 
ticho...
Těžké závěsy ztvrdlé prachem, 
které jí uhýbají z cesty, 
ticho...
Chce křičet, volat, 
ale bojí se, co může rozpoutat, 
ticho...
Vchází do největšího sálu, 
lehké závoje jí zpomalují, 
ticho...
Okny vbíhá soumračné světlo, 
pospíchej, radí jí, ale všude kolem 
ticho...
Váhavě se zastaví, 
cítí, že má strach a to 
ticho...
Kde jsou všichni, 
proč si jí nikdo nevšiml? 
Ticho...
Nadechne se podzimního vzduchu, 
zavře oči, vykročí, všude 
ticho...
Lehké kroky jí zavedou 
ke vzdáleným dveřím a 
ticho...
Listím zaváté schody, 
spirálovitá cesta k výšinám, 
ticho...
Někoho slyší zpívat, 
smutně, z dálky a s tím i 
ticho...
Rozběhne se po schodech vzhůru, 
každý druhý schod jí vynáší vpřed, 
ticho...
Zpěv se nese vzduchem, 
slábne, ona ztrácí dech, 
ticho...
Poslední schod, stojí a 
svěží vánek jí chladí rozpálenou tvář, 
ticho...
Zpěv, tichý pláč, 
znovu rozezní stěny, jinak 
ticho...
Není si jistá, co čeká, 
má právo vstoupit? 
Ticho...
Minuty se chvějí ve vánku jako hodiny, 
ale nejvíce jí dusí 
ticho...
Položí ruku na vyřezávaný rám dveří, 
doufá, že jsou zamčené, 
ticho...
Jemný, vrzavý zvuk 
zazní prostorami, ale jinak 
ticho...
Zpěv zní dál, stejně tichý, 
stejně tesklivý, jako jediný ruší 
ticho...
Vchází do kruhové místnosti,
 zpěv zněl hlasitě, ale teď 
ticho...
Lomený oblouk vpouští světlo, 
umírající slunce šeptá „Spěchej“, 
ticho...
Na hradbách je znovu listí, 
zpěv zní náhle odevšad, jinak 
ticho...
Další listí, další schody, 
proč jít dál? 
Ticho...
Musí, ví, že musí jít, 
zjistit, odkud je zpěv a to 
ticho...
Vkročí na schody, 
zpěv utichá, 
ticho...
Nekonečný tanec v kruhu, 
delší, než předtím, a to 
ticho...
Nahoře jsou dveře, 
zatlačí a chce vstoupit, 
ticho...
Ne, ne, tady to nekončí, nemůže, 
slunce umírá za horami, 
ticho...
Když začala tiše plakat, 
jemný zpěv znovu prolomil 
ticho...
Rozhodně vstala, setřela slzy, 
otevřely se, než se dotkla dveří, 
ticho...
Místnost byla plná umírajícího slunce, 
pomalu přistoupila k oltáři, všude 
ticho...
Chladná tvář dýchající smutkem, 
oči zavřené hořkým spánkem, kolem 
ticho...
Pomalu usedá u paty kamene, 
nevěří pravdě ležící na desce, 
ticho...
Slzy stékají po tvářích, 
má v dlaních jeho ruku, 
ticho...
Nemá sílu plakat, 
to jen slzy samy utíkají pro to 
ticho...
Slunce už dávno vzdalo boj, 
měsíc rozhodil stříbro kam dosáhl, 
ticho...
Chce tu ležet na věky, 
proč odcházela? 
Ticho...
Měsíc naplnil věž světlem, 
uklidňujícím, chladivým a jinak 
ticho...
Nevnímá, nepřemýšlí, 
slyší jen zpěv a 
ticho...
Kdo? Nikdo tu není, 
a tak naslouchá, 
ticho...
Poznává ten hlas, je to tak dávno, 
co zpíval labutí píseň, narušil 
ticho...
Hlas, co sám nenávidí tu píseň,
dávající věčné sbohem, propadající se v 
ticho...
Ale ona tomu hlasu nevěřila, 
věřila, že ona je mocnější, než 
ticho...
On to ale věděl, 
věděl, že zvítězí 
ticho...
Proto se děje to, 
co ji obklopuje a proto vládne 
ticho...
Zpěv je hlasitý, melodický 
a doufá, že zlomí 
ticho...
Zdvihá si vítr, listí létá vzduchem, 
možná chce zdusit zpěv a obnovit 
ticho...
Zpěv sílí, listí a prach se vzdouvají 
ve vířivém tanci a zabíjí 
ticho...
Už ví, kdo teď je, 
kdo dokáže porazit 
ticho...
Ona je teď ten hlas, ta moc, 
ta síla, co ničí 
ticho...
Už nechce mlčet, zpívá tu píseň 
a jediný, kdo vzdoruje je 
ticho...
Nemohl žít v tom světě, 
nemohl poslouchat to dusivé 
ticho...
Proto nesměla odejít, 
on se bál, že zůstane jen 
ticho...
Ona ho zabila, 
lehkomyslně nechala vládnout 
ticho...
Chce vše vrátit zpět, city, lásku, 
život, jeho i svůj, chce porazit 
ticho...
Se zpěvem utichá i vítr, 
který chtěl uchránit 
ticho...
Slyšet je jen její zrychlený dech 
a zpomalující tlukot srdce, když umírá 
ticho...
On ale spí dál, i přes to,
že zlomila kletbu a prolomila 
ticho...
Jen Měsíc jí posílá stříbrné polibky, 
vzývá a pěje slávu, že ukončila 
ticho...
Vyčerpaná ulehá vedle něj, 
tiskne jeho chladnou ruku a kolem 
ticho...
Něco je jiné, hladí a tiší, 
jako dotek horké dlaně, je to milé 
ticho...
První paprsky zrozeného slunce 
kreslí úsměv a rozezní 
ticho...
Hradem zní labutí píseň, 
co nedovolí, aby se vrátilo 
ticho...
Ráno vše ožívá zvuky a barvami, 
šumem, lidské hlasy zahání to 
ticho...
Jen dvě chladná těla a Měsíc 
jsou jediní svědci, že nevrátí se 
ticho...

Na blažených místech společně s větrem
jdou ruku v ruce, v písních zvonivě zní 
ticho...