Končím

Stojím na kraji, na okraji všeho.
Společnost, zájem, láska... skála...
Proč čekat? Může být konec...
Hledím k temnému nebi, kde se stříbrný kotouč halí do cárů mraků...
Je krásná noc, lepší chvíle už nemůže být...
Pohrdám, proklínám ty všechny, kteří mě znali a zavrhli mě...
Usmívám se... proč ne?
Z temné hlubiny pode mnou mě bolí oči...
Ale už nebudou, už mě nikdy nebude nic bolet...
Nikdo už mi neublíží a nikomu už neublížím já...
Krok vpřed, do velkého neznáma...
Letím...
Je to krásné, chci být ptákem či větrem. Jsem ale kámen a prach...
Pád se zdá nekonečný, ale pohyb dole to popírá...
Kaluž stříbra je mělká a skrývá desítky smrtících pěstí...
Náraz je náhlý, ani nemám čas vykřiknout...
Na bolest nemám pomyšlení, ani po vzduchu už netoužím...
Dokázala jsem to...