Stará zvěst

Autor: Calwë

Zazní tóny hudby libé, venku sněží, trochu zebe, sny se plní, září světlem, lehký vánek letí světem, zas zpívá tiše starou zvěst.
	Stará zvěst tak sladce voní, nestálá je jak plocha vodní, po třešních má chuť i barvu, v rozevlátém chodí hávu, nikoho se nebojí.
Nebojí se, dobře ví přec, že nespoutá jí stříbrná klec, je jak vánek, hvězda, nova, než se setmí, přijde znova, neunikne žádný z nás.
	Neunikne, a proč taky, ona má přec bystré zraky, než se vzchopíš, oddechneš si, nová vůně kreslí krásy, neptá se, zda snít chceš zas.
Zase snít či mrtvě spát, je tu snad ten, kdo chce se ptát, zda chceme chutnat sladké třešně, nechat chladit kapky deště, naši duši zmatenou.
	Zmatená je duše mladá, nečeká, že přijde zrada, proč by taky měla přijít, když ji přeci nechcem najít, v tom růžovém blouznění.

Právě je zde 1 člověk

dolamroth[at]dolamroth[dot]cz