Púvod názvu

Jméno Dol Amroth znamená "Amrothuv vrch" a poukazuje na vysoký útes, na kterém bylo město vybudované a z pod kterého dle legendy nedobrovolně odplul elfský pán Amroth.

Když odpočívalo Společenstvo prstenu u říčky Nimrodel na hranicích Lothlórienu, Legolas jim vyprávěl příběhy o tamní zemi, které elfové z Temného hvozdu dosud chovali ve svých srdcích. Nakonec padlo ticho bylo slyšet jen hudbu vodopádu spěchajícího sladce stínem. Tehdy jim Legolas zazpíval píseň o dívce Nimrodel, která tu kdysi žila. Ta píseň byla krásná a smutná, ale byl to jen zlomek písně, která, jak se zdá, zahrnovala celý příběh o Amrothovi a Nimrodel.

Jak příběh praví, Amroth byl králem Lórienu poté, co byl jeho otec Amdír zabit v Bitvě na Dagorladu. Po porážce Saurona měla jeho země na mnoho let mír. Přestože byl sindarského původu, žil po způsobu lesních elfů a bytoval ve vysokých stromech na velkém zeleném pahorku, který se pak navždy nazýval Cerin Amroth. To z lásky k Nimrodel. Miloval ji dlouhá léta a neoženil se, protože ona se za něho vdát nechtěla. Milovala ho, pravda, byl totiž i mezi Eldar krásný a statečný a moudrý; pocházela však z lesních elfů a litovala příchodu elfů ze Západu, kteří podle ní přinesli války a zničili někdejší mír.

Mluvila pouze lesním jazykem, i když se mezi lórienskými přestal používat, a sídlila sama u vodopádu na říčce Nimrodel, kterou pojmenovala podle sebe.

Když ale vyšel z Morie postrach, trpaslíci byli vyhnáni a místo nich se do země vkradli skřeti, v rozrušení uprchla samotná na jih do neobydlených končin [v roce 1981 T.v.]. Amroth ji následoval a nakonec ji našel na okraji Fangornu, který se tou dobou táhl mnohem blíž k Lórienu. Neodvažovala se do lesa vejít, protože stromy jí, jak říkala, vyhrožovaly a některé se pohnuly, aby jí zastoupily cestu. Tam měli Amroth a Nimrodel dlouhou rozmluvu a nakonec se zasnoubili. "Budu věrná," řekla, "a vezmeme se, až mě dovedeš do země míru." Amroth přísahal, že kvůli ní opustí svůj lid, dokonce i v čase nouze, a bude s ní takovou zemi hledat. "Ve Středozemi však teď žádná není," řekl, "a pro elfy již nikdy nebude. Musíme hledat cestu přes Velké moře na starodávný Západ." Potom jí pověděl o přístavu na jihu, kam kdysi přišli mnozí z jeho vlastního lidu. "Je jich nyní málo, protože většina jich odplula na Západ, ale jejich zbytek stále staví lodě a nabízí plavbu každému ze svých příbuzných, který k nim přijde unaven Středozemí. Říká se, že milost, kterou nám dali Valar, abychom přeplouvali Moře, je nyní dopřána všem, kdo podnikli Velkou pouť, třebaže v dávných časech nedošli na pobřeží a nespatřili ještě Blaženou zemi."

Není tu místo pro líčení jejich pouti do země Gondor. Bylo to za dnů krále Eärnila Druhého, předposledního krále Jižní říše, a jeho země byly neklidné. [Eärnil II. panoval v Gondoru od roku 1945 do roku 2043.] Jinde se vypráví [ale žádný rukopis neexistuje], jak byli od sebe odděleni a jak Amroth po dlouhém hledání šel do elfského přístavu a shledal, že tam zůstala už jen hrstka, ani ne plný lodní náklad, a měli jen jedinou loď schopnou plavby po moři. Chystali se v ní nyní opustit Středozem. Uvítali Amrotha a byli rádi, že posílí jejich malou družinu; nechtělo se jim však čekat na Nimrodel, na jejíž příchod podle nich už nebyla naděje. "Kdyby šla obydlenými gondorskými zeměmi," říkali, "nikdo by ji neobtěžoval a snad by i dostala pomoc, protože Gondorští jsou dobří lidé a panují nad nimi potomci dávných Přátel elfů, kteří dosud mluví odnoží našeho jazyka; v horách jsou však mnozí nepřátelští lidé a zlí tvorové."

Rok se schyloval k podzimu a zanedlouho se daly čekat silné vichry, nepřátelské a nebezpečné i pro elfské lodi, pokud ještě byly blízko Středozemě. Amrothův zármutek však byl tak veliký, že mnoho týdnů vyčkávali; bydleli na lodi, protože jejich domy byly vystěhované a prázdné. Pak přišla na podzim noc velké bouře, jedné z nejprudších v letopisech Gondoru. Přihnala se ze Severní spouště, burácela Eriadorem do gondorských zemí a napáchala velké škody; Bílé hory proti ní nebyly žádnou ochranou a mnoho lidských lodí bylo zahnáno do prostoru Belfalaské zátoky a ztratilo se. Lehká elfská loď přetrhla kotevní lano a divoké vody jí hnaly k pobřeží Umbaru. Ve středozemi o ní už nikdo nikdy neslyšel, ale elfské lodě stavěné na tuto cestu se nepotápěly, takže nepochybně opustila Kruhy Světa a dospěla nakonec na Eressëu.

Amrotha tam však nedovezla. Bouře napadla pobřeží Gondoru, právě když letícími mraky probleskl úsvit. Když se Amroth vzbudil, loď již byla daleko od země. V zoufalství vykřikl "Nimrodel!" a skočil do moře a plaval k mizejícímu břehu. Námořníci ho svým elfským zrakem dlouho viděli zápasit s vlnami, až vycházející slunce proniklo mraky a v dáli zažehlo jeho světlé vlasy jako zlatou jiskřičku. Ve Středozemi ho již nikdy nespatřilo oko elfa ani člověka.

O tom, co se stalo s Nimrodel, se tu nic nevypráví, přestože o jejím osudu existovalo mnoho pověstí. Jedna z nich vypráví, že Nimrodel, hledající na útěku z Lórienu moře, se ztratila v Bílých horách, než nakonec (neříká se jakou cestou, nebo průsmykem) došla k řece, která jí připomněla její vlastní říčku v Lórienu. Jejímu srdci se ulehčilo. Usedla u jezera, hleděla na hvězdy zrcadlící se v šerých vodách a poslouchala vodopád, jímž se řeka vydávala na další použ k moři. Tam z únavy hluboce usnula a spala tak dlouho, že přišla do Belfalasu až po tom, co byla Amrothova loď odváta na moře a Amroth se ztratil při pokusu doplavat zpátky do Belfalasu. Tato pověst byla dobře známá v Dor-en-Ernilu (Zemi knížete) a to jméno bylo nepochybně dáno na její památku. Příběh se tedy brzy dostal do povědomí jak elfů z Lórienu, tak lidí žijících v jižním Gondoru, v zemi později nazývané Dol Amroth. Od lothlórienských elfů se příběh dostal až k jejich příbuzným v Temném hvozdě, důkazem čehož byl Legolasův úryvek zpívaný Společenstvo onoho večera na břehu říčky Nimrodel. Díky Frodovi se pak tento zpěv dostal do Červené knihy Západní marky.